Jaký je rozdíl mezi člověkem a rackem?
„Racci jsou převážně bílí a hluční.“
„Lidé jsou převážně trochu narudlí.“

Rackové i lidé jsou obratlovci, kteří žijí na planetě Zemi. Tím podobnosti končí. Otázky jako tahle jsou znakem antropocentrismu: člověk si do racků (a do mimo-lidských druhů obecně) zvykl projektovat sám sebe. Vůbec nezáleží na tom, nakolik jsou si rackové a lidé podobní. Naše těla jsou natolik odlišná, že nebudeme nikdy schopní vnímat svět jako rackové. Úkolem člověka, pokud chce zachránit planetu, je naopak naučit se ctít tuto jinakost. „Rackovitost“ racků a „lidskost“ lidí není třeba srovnávat; jsou to pouze jedny z mnoha kvalit, které naše planeta nabízí.

Po staletí jsme zvyklí dávat člověka na první místo. Svoboda jednoho druhu však končí tam, kde začíná svoboda druhého. V době antropocénu je jasné, že člověk svoji svobodu na úkor jiných druhů už dávno překročil. Inscenace Čtyři dny blízkosti (text finské autorky Pipsy Lonky, 2020) se v duchu posthumanistické filozofie snaží pracovat s člověkem pouze jako s jedním z mnoha živočišných druhů.

Jinakost racků a jejich životního prostředí často jezdíme konzumovat do rádoby neobjevených exotických lokací a unylých plážových resortů.

Měla to být jen další plážová dovolená. Taková, jakých jsme všichni zažili mnoho.

Když však tentokrát člověk pohlédl do oka racka, pláž se podívala do něj.